Příprava na Youth Worlds - Sanya

Na mistrovství světa mládeže byli nominováni čtyři závodníci - Šimon Mareček a Jan Svoboda na 29eru, Lucie Keblová na Laseru Radial a v téže třídě také Ben Přikryl. Já (David Křížek) jsem dostal důvěru v roli trenéra a jako vedoucí týmu skupinu doplnila Johana Rozlivková. Zde jsou naše příběhy z daleké Číny (čtěte prosím zdola - postupně budu přidávat další dny - fotky se mi nedaří vložit, tak jsou  zatím na mém Instagramu).

8. den (10. prosince 2017)

Dnes byl poslední den velkých příprav na mistrovství světa mládeže. Zahájili jsme rozcvičkou a Lucka s Benem si dali pár bazénů. Snídaně byla už tradiční. Mastné nudle, vajíčka, párečky a kupa skvělého ovoce. Začali jsme konečně užívat naše týmová trička, tedy až na Honzu, který jej nosil před závodem a teď tvrdí, že mu nesedí a je moc dlouhé. Je přesně o 1,5 cm delší než vloni i předloni. Zatím mi trpělivost nedochází, protože si ho pamatuji z doby, kdy byl ještě normální. Na jaře jsem s ním dokonce odjel dva závody na katamaránu a bylo to super. Celkově ale tým funguje a každý zde má své pevné místo. Honza i Johana mají problémy s mobily. Začínají se přehřívat a fungují jen tak půl minuty. Něco je špatně. Dopoledne byl brífink pro závodníky, kde se prakticky opakovaly věci ze včerejška. Pak závodníci odevzdali pořadatelům obrovské převlečníky a ti se pokusí to nějak vyřešit. Na nástěnce jsme našli seznam trenérských člunů pro jednotlivé okruhy. Názvy lodí byly ale v čínských znacích, tak se v tom stejně skoro nikdo nevyznal. Nicméně u mola už stáli dobrovolníci s názvy lodních tříd a vše bylo jasné. Jako coachboaty využíváme asi 60 stop dlouhé třípatrové parníky. Stojí sice 200 metrů pod startovní čárou, ale je z nich krásný rozhled. V kombinaci s dalekohledem se stabilizátorem je to super. Před vyplutím jsme nafasovali svačiny. Vybrali jsme si ty západního stylu, což obsahuje suchou housku s mlékem (dobrá houska i dobré mléko), mini tyčinku Mars a dva banány. Spousta trenérů vzpomínala, že tuto kombinaci měli naposled ve škole. Myslel jsem, že to potkalo jenom nás, ale asi je to opravdu západní svačina.

Lasery odjely na nejvzdálenější okruh a 29ery závodily přímo u břehu. Vítr byl spíše slabý a hodně se točil. Voda byla hladká. Šimon s Honzou se pokoušeli odstartovat jako první od velké startovní lodě, kde to bylo výhodnější, ale byl tam stín a moc tam tedy nefoukalo. Navíc byl velmi silný boční proud, který je tlačil do návětří na fendry startovky. Před kluky se v poslední fázi dostali Poláci a naši byli donuceni k obratu. Tam díky dobré technice (Honza fakt makal) totálně zničili Australany a na stoupačku drželi pravé křídlo. To celou dobu vycházelo, ale pak přišla extrémní změna zleva a bylo po nadějích na lepší umístění. Na návětrné zhruba 18. místo. Pak dobrá strana na zaďáka a jen drobná ztráta ve spodní bráně. Pole už se ale hodně roztrhalo. Bylo vidět, že se nedařily dobré obraty a pak došlo k velké chybě v závěru stoupačky, kdy kluci přejeli ve skupině mezní čáru na levém křídle a podjížděli obrovskou skupinu lodí s genakry. To znamenalo další propad, který pokračoval i na zaďáka. Nedá se to ale brát příliš vážně. Některé lodě netočily řádně bóje a na startu bylo nakonec vyvěšeno všeobecné odvolání, které nikdo v tréninku neřešil a všichni pokračovali v jízdě. Zdá se, že nový trim je výrazně lepší. Plachta má hlubší profil a tedy i větší výkon. Hlavně lépe drží tvar i bez použití kikingu. Škoda jen, že není více větru. Na nejvzdálenějším okruhu si vedl velmi dobře Ben, který bojoval kolem 15. místa. Tam naopak vycházela pravá strana. Zítra startují obě třídy o hodinu dříve a maximální odliv bude o téměř hodinu později.

V přístavu nás čekalo jídlo. Špagety s omáčkou a ovoce. Organizace skvělá. Pořadatelé měli na uspořádání mnohem méně času, než jiné země. Běžně se závod připravuje dva roky, ale tentokrát se o přeložení z Izraele rozhodlo až na jaře. Pro upřesnění je tu více než 380 jachtařů ze 62 zemí světa a přes 260 nových lodí a prken. Závodí se v devíti třídách (Laser Radial chlapci, Laser Radial dívky, 29er chlapci, 29er dívky, windsurfy RS:X chlapci, RS:X dívky, 420 chlapci, 420 dívky a katamarány Nacra 15 mixy). Po větším společném brífinku jsme zamířili do přístavu na seřadiště národů. Každá země měla svoji ceduli. Ta naše se úplně nepovedla. Bylo na ní Czeck Republic, ale foneticky to bylo skoro správně. Také jsme si vyzvedli vlajku na dlouhé žerdi a po 45 minutách čekání jsme se dali s průvodem do pohybu. Honza, Šimon a Ben nám do kroku zpívali úderné dělnické písně a tak nám to krásně pochodovalo až k pódiu, kam jsme společně vystoupali, odevzdali vlajku do stojanu a vylili českou vodu do obří kádě. Jedná se o tradiční ceremoniál míchání vod z celého světa. Upřímně řečeno, napít bych se toho nechtěl, protože trošku vím, co tam všechno je. Pod obřím pódiem s gigantickou obrazovkou byly připraveny dlouhé stoly pro všechny účastníky. Mistrovství světa bylo oficiálně zahájeno. Celý ceremoniál lze v Čechách přirovnat snad jen k vyhlašování ankety "Atlet roku." Bylo to úžasné, nicméně nechyběly ani proslovy a předávání darů. Po vydatném rautu pokračovaly taneční a pěvecká vystoupení. Po čínské superhvězdě dal moderátor šanci i závodníkům, zda oni nechtějí předvést na pódiu své umění. Toho se okamžitě chytl Šimon a již za několik minut stál s mikrofonem a uváděl, že čeští jachtaři zazpívají národní píseň o opilém vlaku. Za doprovodu Bena, Lucky a Johany (Honza odešel spát) pak spustil: "Jede, jede, mašinka..." Pokud již skončil televizní přenos, pak celé vystoupení sledovalo přibližně 400 lidí pod pódiem a další desítky, možná stovky tlačící se za ohradami celého areálu. Kéž by se náš tým dostal na pódium i při jiné slavnostní příležitosti. Držte nám palce. Zítra začínáme!!!

7. den (9. prosince 2017)

Tréninkový den jsme zahájili rozcvičkou u bazénu. Plavání pak bylo dle předešlé dohody dobrovolné. Nechci aby někdo na poslední chvíli nastydl. Po snídani jsme vyrazili do mariny, která je od hotelu asi 200 metrů. Čekali jsme necelé 2 hodiny a pak prošli kolečkem registrace. U jednotlivých stolů byla spousta dobrovolníků a každý měl na starosti něco jiného. Všichni byli moc fajn a uměli výborně anglicky. Jediné co nás překvapilo, že jsme museli potvrdit dle obrázků, že se jedná o českou vlajku a museli jsme to stvrdit i podpisem. Evidentně se snaží předcházet i těm nejmenším chybám. V boatparku jsme si našli podle označení CZE naše lodě. Lucky Laser je nepatrně jetý, ale další dvě lodě jsou úplně nové. Pustili jsme se do strojení. Nový 29er má jiné uchycení čepu kormidla. Není tam tedy absolutně žádná vůle a vypadá to, že i mnohem déle vydrží. Loď nemá dva vypouštěcí otvory, ale pouze jeden uprostřed. V lodi tak bude zůstávat méně vody, ale bude to odtékat pomaleji. Dále došlo k úpravě a prodloužení vaku i uchycení vyvažovacích popruhů. Loď je z větší čísti okována značkou Allen, což je asi jediné zhoršení výbavy. Změnilo se také uchycení paty stěžně a především průvlaky v palubě pro gumu od hrazdy. Nyní to funguje skvěle a guma se neničí. Strojení bylo rychlé, ale dbali jsme na detaily. Musím kluky hlídat, aby se o loď perfektně starali. Na té samé totiž pojede český tým i příští rok na mistrovství světa v Texasu. U Laserů bylo strojení ještě rychlejší. Prakticky nic se tam nesmí měnit, kromě páky, píny a provázků. Lucka měla jen obráceně nalepené "E" u označení státu, ale jinak vše v pořádku. Nejmenovaná posádka neměla stříbrnou pásku, měřič takeláže, nářadí ani teflonový sprej. Nejspíš za to může nejmenovaný rodič, který jim prý řekl, ať si to v Číně koupí, ale na to si oni vzpomněli až při strojení. Naštěstí jsme zvyklí řešit věci za pochodu. Na jejich obranu měli alespoň nůž a elektrikářskou pásku.

Po vyladění lodí jsme vyrazili na první oběd do hotelu. Bylo to znamenité. Pak krátká pauza a všichni závodníci na vodu. Cílem bylo vyzkoušet lodě. Nesmí klouzat nová lana, musí si sednout takeláž a výtahy. Napřed dlouhé kurzy, aby se dobře napnuly úplně nové plachty, zejména genakr. Pak postupné dolaďování trimu a objemy manévrů pro získání jistoty v lodi. Při tom všem sledovat sílu a směr větru a jeho změny, vlny a pokusit se vysledovat případné proudy. Zítra bude ještě čas vše doladit a poměřit rychlost v tréninkové rozjížďce.

První test se vydařil. Byla hladká voda a střední vítr. Třída 29er bude závodit úplně u břehu, kde vítr skáče ze dvou hlavních směrů. Voda je hladká a kluci zatím žádný proud nezaznamenali. Navíc má slábnout síla odlivu a pohyb vody by se měl téměř vytratit. Lasery budou naopak na nejvzdálenějším kurzu. Tam už nějaké vlny mohou být. Lucka i Ben dnes ale trénovali, stejně jako ostatní na bližším okruhu. Šimon s Honzou byli s lodí spokojení, ale je potřeba zapracovat na trimu. Zkrátit přední vant a dát 5 mm podložku pod stěžeň. Musí udělat ještě všude značky a zkrátit genakrové otěže. Chtělo by to i předělat zasouvání kormidla, ale to je zakázané. Na vodu musí mít všichni převlečníky s označením země, ale jsou vyrobené v XXXL velikosti a nedají se nosit. Nejlepší je si nahoře udělat uzly a spodek zasunout pod vestu, ale to pak není vidět národnost a pozbývá to smysl. Zítra padne rozhodnutí, co s tím. Večer jsme byli s Johanou na brífinku trenérů a po večeři vše probrali s celým týmem. Zítra nás čeká tréninková rozjížďka a večer slavnostní zahájení, které tady už několik dnů připravují.

6. den (8. prosince 2017)

Ráno jsme měli v plánu se pořádně vyspat, ale z neznámých důvodů jsem se probudil ve 3 hodiny v noci a nemohl spát. Ráno jsem byl úplně vyřízený. V bazénu byl Honza dnes jako první a ostatní jsme ho následovali. Po snídani jsme si dali ještě trochu pauzu a před polednem vyrazili do města. Vzali jsme to procházkou. Jen Lucka s Benem využili auta pořadatelů a odjeli na letiště, vyzvednout ztracené píny a páky. Nakonec vše dobře dopadlo a vybavení si dovezli na hotel.

My jsme došli na hlavní třídu, kde jsme objevili velký obchodní dům. Byl ale plný jen těch nejluxusnějších obchodů a tomu odpovídaly i ceny. Naštěstí jsme o kus dál objevili obchoďák ve tvaru obřího ananasu, který jsme podle průvodce hledali. Tam byla spousta obchůdků a restaurací. Jídlem jsme prohlídku zahájili a nutno říci, že to bylo perfektní. Stejná cena jako v naší zapadlé uličce kousek od hotelu, ale mnohem lepší chuť i kvalita. Moc jsme si pochutnali a vyrazili hledat vhodné vánoční dárky. Nakonec se to moc nevydařilo. Já jsem chtěl především hračkářství, a to nikde nebylo, a ani elektroniku jsme nenašli. Nicméně jsme si koupili alespoň skvělé rákosové klobouky a Honza se Šimonem si pak vybrali naprosto úžasné kapesní hodinky s rudou hvězdou a řadou čínských znaků, které nerozluštil ani náš neomylný překladač. Cestou zpět jsme se ještě prošli v parku u moře a naskočili do autobusu č. 3. Tentokrát nás ale řidič donutil zaplatit. Trvalo mu to sice dvě zastávky, ale byl nekompromisní. Na hlavní třídě jsem zahlédl paní na skútru. Vezla za sebou synka, který seděl zády k jízdě a na zadním boxu psal nejspíš úkoly.

Dnes večer si dáme poslední večeři mimo hotel a od zítřka už najedeme na závodní režim. Čeká nás registrace, přebírání lodí a první trénink. Poslední dny tu skvěle fouká. Zítra to má ještě vydržet a pak to má slábnout. Držte palce, ať si naši závodníci vylosují ty nejrychlejší lodě.

5. den (7. prosince 2017)

Dnešek byl vyhrazen na poslední velký výlet a finální aklimatizaci. Zahájili jsme opět v 7:30 h u bazénu. Honza dnes nezaspal, ale jako jediný sledoval naší ranní rozplavbu ze břehu. Za půl roku se hodně změnil. Snad se mi do prvních tréninků podaří přepnout jeho negativní mysl do závodního režimu. Dál to nechci rozvádět. Před snídaní jsme si rozdělili týmová trička, které opět navrhovala Martina Barnetová, za což jí patří velké poděkování. Já jsem se jej zatím snažil pošetřit, ale ostatní v nich vyrazili hrdě na snídani.

Přesně v 9 hodin na nás čekal náš řidič, ale byl jak vyměněný. Jako kdyby tajně četl můj blog. Dnes jel jako beránek. Cestou jsme opět viděli to nejlepší z Curyšského autosalónu. Rolls Royce, Maybach a další skvosty. Oblíbené Range Rovery se nedaly ani spočítat. Do toho spěchaly maminky s dětmi na skútrech do školky. Viděl jsem i tatínka, který byl ověšen třemi potomky a kobercem a hrnul to rušnou ulicí. Samozřejmě bez helmy. V té jezdí jen stavební dělníci. Těch je tady opravdu hodně, protože se staví úplně všude. Stará zástavba se kácí a nové výškové domy rostou jak houby po dešti.

Asi za hodinu jsme dojeli do přírodní rezervace Ganza Ridge. Těšili jsme se do pralesa, ale ukázalo se, že celé území je věnováno dvěma prastarým kulturám. Li, která se věnovala tkalcovství a výrobě oděvů a látek a Miao, která byla bojovnější a vyznačovala se výrobou stříbrných artefaktů a zázračné medicíny. Nejprve jsme prošli tradiční budovy obyvatel Li. Před chatrčemi z rákosu a hlíny byla celá řada starších žen oděných v tradičních oblecích a všechny tkaly roucha, čepice a další věci. Výroba jednoho kusu trvá minimálně půl roku. Vetšinou spíš déle. Dokázaly vyrábět i oděvy z kůry stromů, které vydržely až 300 let a dědily se z generace na generaci. Postupně jsme se dostali k obydlím zasvěceným lidem Miao. Ti se věnovali především výrobě produktů ze stříbra. Nádherné ozdoby, nádoby i nástroje. To vše v úžasné kvalitě a tepané i jinak zdobené. Výrobu jsme opět moli sledovat v přímém přenosu. Pak jsme shlédli i divočejší představení, kdy muž šplhal po žebříku z nožů, jiný zas skákal v rozdrcených skleněných střepech, další stoupal na rozžhavené železo a náčelník vesnice přikládal dokonce jazyk na rozpálený kov. Mohli jsme také prozkoumat ingredience jejich světoznámé medicíny, která po staletí křísí nejen bojovníky na bitevních polích. Receptura je pochopitelně tajná, ale už víme, že se do ní přidávají různé byliny, kůry, kusí hadů a tarantulí, které mají tolik jedu, že by zabily sedm krav najednou. Honza si pak jednoho obřího hada nasadil na krk jako šálu. Na samotný závěr jsme shlédli hodinové představení souboru asi třiceti lidí. Nechybělo zapalování a chrlení ohňů, tance zpěv, ale i hraní na flétnu nosem. Bylo to úchvatné představení o historii rodů Li a Miao.

Odpoledne jsme vyrazili dál na sever, kde na nás čekal skutečný deštný prales Yanuoda. Polovina výpravy už chtěla cestu vzdát a spíše se vracet k hotelu, ale nakonec všichni byli rádi, že se tak nestalo. Do hor nás vyvezl elektrobus, chvíli jsme se prodírali davem, ale pak už jsme téměř osaměli na krásných stezkách úžasnou přírodou. Nachodili jsme asi jen 12 km, ale bylo to stále nahoru a dolů a po mostech a kamenech. Prostě paráda. Cestou zpět jsme všichni do jednoho usnuli. Když jsem se probral, náš Fittipaldi byl zpět a už řídil opět jak divoch. Večeře byla výborná, ale naše jídlo s Honzou bylo zelené místo červené, Šimon dostal místo masa dva talíře mušlí, Johaně přinesli napoprvé místo krevet maso a stále se ptali s využitím mobilního překladače, zda si skutečně chceme dát rýži na závěr večera. Nakonec nám při placení naúčtovali nejprve o 25% navíc, ale pak se vše urovnalo a jdeme spokojeně spát. Už je tu poměrně živo a všichni se těší na první vyplutí.

4. den (6. prosince 2017)

Den jsme zahájili plni elánu v 7:30 h u bazénu. Elán nám vydržel až do smočení prstů u nohou, ale nakonec byla koupel skvělá a osvěžující. Tedy hlavně osvěžující. Užili si to všichni až na Šimona s Honzou, kteří zaspali, protože Honzík tradičně nařizoval budík. Buď si kluci budou muset konečně vymyslet jinou výmluvu, nebo by měl Aleš Honzovi koupit už ten nový iPhone X, aby se neměl na co vymlouvat. Snídaně byla stejně dobrá jako den předešlý. Všichni pilujeme styl stravování se s hůlkami, ale s velkými kostkami melounu nám to stále moc nejde. Kluci prý mají ořezávátko na tužky, které by naše trápení ulehčilo. Tak uvidíme zda hůlky konečně dopracujeme k dokonalosti.

V 9 hodin nastupujeme do auta, které jsme si objednali na recepci a vyrážíme na výlet. Řidič neumí ani slovo anglicky, ale v mobilu má skvělou aplikaci, která překládá dokonale. Je velmi milý a řídí jak divoch. Nikdo nemá nejmenší šanci. Vyhrává všechny souboje a nikomu nedá ani centimetr. Všichni jsme připoutáni a sledujeme jízdu jak počítačovou hru. Už mám v mobilu aktuální mapu, tak jsem si nemohl nevšimnout, že objíždí obydlené zóny a veze nás hotelovou čtvrtí a krásnými bulváry. Možná zde byl ale jen slabší provoz, abych mu nekřivdil. Byl moc fajn. Cestou jsme předjížděli opět luxusní auta, ale i motorku, na které řidič převážel pět velkých propanbutanových lahví. A pozor bez označení a bez majáku. Míjeli jsme krásné centrum několika výškových budov ve tvaru obrovských stromů. Řidič viděl, že si domy fotím, tak mi pomocí mobilu přeložil, že se zde v roce 2004 konala Miss World. To se mi to líbilo dvojnásob. Zde totiž má krásná Lucie získala v rámci této soutěže titul Miss Sport. Zavzpomínal jsem na domov, ale divoká jízda mě vrátila rychle do reality. V jednu chvíli jsem chtěl řidiče upozornit na policejní auto a vedle stojícího policistu, ale pak jsem zjistil, že jsou jen z papíru a není třeba se jich obávat. Po hodině jsme dorazili do Nanshanu. Úžasného buddhistického centra. Spousta nádherných soch, chrámů i obydlí, zasazených do krásné přírody plné palem, vzrostlých stromů a jezírek. Hlavní dominantou je ale jednoznačně 108 metrů vysoká socha, která se tyčí na umělém ostrůvku v moři s přístupovým mostem. Tento výlet určitě stál za to. Na celý areál jsme měli asi 2,5 hodiny. Bylo to málo. Všude bylo strašně lidí, ale dala se najít i malebná zákoutí. Úžasné místo. 

Na parkovišti čekal náš řidič a my mohli pokračovat dál. Další zastávkou byl přístav. Plán byl přeplout na nedaleký ostrov. Tomu ale předcházela policejní kontrola dokladů. Vše se zdálo být ok, ale pak se ukázalo, že jedna nejmenovaná členka naší výpravy, a nebyla to Lucka, si zapomněla na hotelu pas. Našla však v mobilu kopii a situace byla zachráněna. Za půl hodinky už jsme proráželi přídí parníku mořské vlny a mířili na West Island. Vítr byl východní, poměrně silný a také byly slušné vlny. U břehu jsme pak mohli sledovat i silné proudy. Snad podmínky do závodu vydrží. Tento směr je optimální. Stočení k severu znamená výrazné zeslábnutí. Tak uvidíme.

Ostrov byl plný obřích umělých mušlí a krabů a dalších sádrových skvostů. Na úvod jsme absolvovali další policejní kontrolu. Všichni jsou ale jinak velmi příjemní. Postupně na nás přišel hlad. Přeci jen jsme měli za sebou asi 14 km chůze a už bylo odpoledne. Šimon s Honzou se nebojácně pustili do masových tyčinek na grilu. Já jsem té parádě odolal a raději jsem si dal jen kokosový nanuk. Johana si dala mangový a Lucka s Benem vlastní sušenky. Pak jsme prozkoumali ostrov. Většina byla uzavřená, ale našli jsme si kokosový háj a několik ořechů, které Šimon bravurně rozmlátil a všichni pak ve stínu palem v trávě vychutnávali slizkou chuť kokosu. Po návratu z ostrova jsme zamířili přes město zpět do hotelu. Cestou jsem konečně pochopil princip celé dopravy. Auto jedoucí byť jen o kousek vpředu, má neomezená práva. Tzn. že může bez blinkru libovolně měnit pruhy, nebo se dokonce držet uprostřed na pomezí jízdních pruhů. Pokud přijíždí auto z boční ulice a dostatečně rychle strčí svůj přední nárazník do silnice, čímž získá pozici zcela vpředu, pak získává všechna práva jízdy. Totéž platí o vozidle, které se na silnici otáčí. Trochu problém je s vozidlem jedoucím v protisměru, ale to se stává jen výjimečně a nikdy to netrvá příliš dlouho. V každém případě je nutné vždy troubit a dávat všem najevo, že se ujímáte práva průjezdu. Vjeli jsme i na dálnici, ale tam je to velmi podobné, protože pomalá vozidla nectí pravý jízdní pruh. Jede se tedy slalom ve dvou pruzích s občasným předjíždění zprava po krajnici. V podání našeho pilota ale bylo vše velmi kontrolované a nikdy jsme se nedostali do výrazně nebezpečné situace.

Večer jsme šli do naší uličky na večeři. Jídlo bylo skvělé. Nudle s tofu a asi hovězími plátky. Tentokrát nebylo ani pikantní. To ovšem nemohl říci Šimon, kterému talíř pokryly červené papričky. Během večeře vypadl proud. Situace nás nezaskočila a ihned jsme pod své sklenice dali rozsvícené mobily a vytvořili si krásné lampióny. To vyvolalo v restauraci takovou radost, že jsme se opět ocitli na dalších fotkách našich čínských obdivovatelů. A že jich za ten den bylo dost.

Dobrou zprávou je, že Lucky a Benovo pína s pákou už dorazily do Pekingu a v pátek přistanou na letišti v Sanye. Převoz do hotelu má ale trvat další čtyři dny, tak tam budeme muset někoho vyslat. Nejlépe někoho z organizátorů. Uvidíme.

3. den (5. prosince 2017)

Ráno jsme se po velmi dlouhé cestě chtěli pořádně vyspat. Sraz na snídani byl až v 9 hodin. Myslel jsem, že nebudeme moci dospat, ale spíš opak byl pravdou. Snídaně byla ve velmi hezkém prostředí s výhledem na park s bazény. Káva slabší, ale lepší než v Malajsii. Voda s citronem ok, ale jen do té doby, než mi v ní přistála jediná moucha v okruhu 10 km. Pochválit musím i mini párečky (kořeněné), nudle (kořeněné) a fazolky. Ty se ale hůlkami nejí moc dobře. Johana si dala kombinaci meloun (žlutý a červený), nudle (kořeněné) a sladká gumová buchtička s mrkví. Inu to se pozná gurmán.

Dopoledne jsme vyrazili na procházku do mariny, kde už se chystají lodě pro mistrovství světa. Vše vypadá naprosto skvěle a místa bude víc než dost. Na louce se staví pódium pro zahajovací ceremoniál. Jistě to bude velkolepé. V přístavu kotví malé sportovní plachetnice, větší kajutovky i obří čluny. Všude panuje řád a pořádek. Po návratu jsme se vrhli do bazénu, kde jsme v rámci fyzické přípravy absolvovali závody na nafukovacích kruzích a vyrazili do velkoměsta.

Cestou jsme navštívili bankomat, který předešlý večer nefungoval a ani nyní se to nezlepšilo. Šli jsme tedy dál kolem hotelových komplexů. Asi po kilometru jsme našli další bankomat, ale ani ten nefungoval. Podle Šimonova překladače, nebylo zcela vyloučené, že má polední pauzu na oběd a tak jsme i my za stejným účelem vyrazili do KFC. Doufali jsme totiž, že zde bude možné zaplatit kartou, ale to se nepotvrdilo. Na jídlo jsme se nějak týmově poskládali. Šimon využil čekání na ostatní dalším testem svého offline překladače. Vše totiž musí být offline. 1MB dat nás zde vyjde na 300 Kč a navíc nefunguje google. Tzn. že nemáte vyhledávač, nemáte gmail, nemáte mapy a ještě pár drobností. Nakonec se ukázalo, že překladač nebude úplně optimálně vyladěný, protože reklamu na rozvoz jídla v KFC přeložil následovně: "Celý tým nebo tvoří sedadlo? Ken de plná ruka. Zdarma čety týmy 1000 druhů." Abych se upřímně přiznal, tak jsem tomu zcela přesně neporozuměl. Nicméně i Šimon s tím měl trochu problémy.

Po dietním jídle a rozboru příprav na regatu jsme zamířili na nedalekou pláž. Byl téměř příliv a mít plavky, tak jsme se i vykoupali. Mezi tím vypršela našemu bankomatu polední pauza. Vyrazili jsme jej potrápit. Nenechal si to ale líbit a opět v angličtině hlásil, že nám momentálně peníze nemůže vydat. Šli jsme dál a dál. Končily luxusní hotely a začaly krásné výhledy na moře a park a palmy a pak najednou místní čtvrť a úzké uličky a tisíce skútrů a malé prodejničky se vším potřebným a možná spíše i nepotřebným. Šli jsme ale dál a dál a začala pěší zóna a most na první ostrov a mrakodrapy a ještě větší a krásná auta a ulice a nákupní centrum, kde mě policista nepustil do sámošky. Zkusil jsem to několikrát, ale pak jsem zjistil, že se tam snažím procpat východem. Nakonec jsem v podzemních garážích našel i vchod, ale tam mě chtěli zapečetit batoh a to jsem uraženě odmítl. Sámoška se tedy nekonala a já si šel koupit pití ke stánku. Zaplať bůh, že se to ale stalo. Koupil jsem si neskutečnou oranžádu, která měla naprosto stejnou chuť, jako limonáda od pana barmana Vágnera, který ji za mého mládí podával v zotavovně na Lipně (dnes BouCzech). Byla to rodinná receptura a s jeho odchodem zmizel i tento nápoj mého mládí. Musel jsem procestovat půl světa, abych na něj narazil. Nebe existuje. Nebýt to od hotelu 17 km, tak tam zítra jdu zas.

Zpět jsme to už pěšky nedali a vyrazili místní linkou autobusu č. 3. Opravdu jsme si chtěli koupit lístek, ale nebylo možné se ani domluvit, ani ovládnout prodejní skřínku v busu. Nakonec jsme se s jízdou na černo duševně popasovali a přistáli téměř před hotelem. Rychle se setmělo a do bazénu už jsme skákali za úplné tmy. Místní plavčík nás přišel zkontrolovat. Každý musel zahodit svůj nafukovací kruh a předvést několik plaveckých temp, aby měl klid, že se mu tam neutopíme. Předvedli jsme mu celou škálu plaveckých dovedností a on s klidem odešel. Večeře pak proběhla v malé místnůstce v naší oblíbené domácí uličce. Paní nám navařila nudle s masem a cibulí. Té tam bylo hodně, ale chuťově to bylo skvělé. Honza si tak pochvaloval, že měl omáčku až na bílé čepici. Podotýkám, že měl kšilt. Není ale vyloučené, že to přiletělo od Bena.

Na jachting myslíme kudy chodíme a všechno je v rámci naší přípravy pro nadživotní výkon. Ben s Luckou dnes volali (za pomoci tlumočníků - jiných než Šimonových) na letiště a píny zatím nejsou ani v Pekingu. Do závodu pár dnů zbývá, ale dobré to není. Uvidíme zítra. Pokud přiletí na letiště Sanya, tak dopravu už máme zajištěnou.

2. den (4. prosince 2017)

V Pekingu jsme přistáli před polednem. S vyplněnými vstupními formuláři jsme vystáli dlouhou frontu, abychom mohli absolvovat imigrační kontrolu. Vše šlo i přes velký počet lidí celkem rychle a zanedlouho jsme byli oficiálně v Číně. Hned nás uvítalo několik srpů s kladivem, což nás přimělo nedělat tradiční rozruch. Na pásu už na nás čekala zavazadla. Dorazilo všechno, až na Benovo a Lucky píny a páky na Lasera. Tedy nadrozměrný balíček v kartonovém obalu v hodnotě asi 600 EUR. Dlouho jsme čekali u nadměrných zavazadel. Komunikace trochu vázla a to i se Šimonovo skvělým translátorem. Nakonec Ben sehnal anglicky mluvícího člověka, ale minul se se Šimonem, který přitáhl dalšího. Celou ztrátu zavazadla nakonec řešila početná skupina lidí, aby se zjistilo, že se balík ztratil už v Amsterdamu. Vyrazili jsme tedy k odbavení na vnitrostátní let, kde nám výměnou za papírová srdíčka odebrali veškeré baterie a power banky. Ty jsme si po průchodu kontrolou mohli opět vyzvednout. Při vystavování palubních lístků šlo vše hladce. Jen všechny tašky byly o kilo těžší než v Praze, ale to nebyl žádný problém. Ten nastal až když slečně u přepážky vypadla Lucky palubní vstupenka a výstupní lístek z ruky a obojí zapadlo za pojízdný pás pro zavazadla. To už jsme celkem spěchali a nastala drobná panika. Honza získaný čas využil ke krátkému odběhnutí do McDonalda a my jsme po získání nových lístků počkali u gatu.

Poslední let už byl pro nás rutina. V letadle jsme byli jediní Evropané, ale bylo v něm spousta místa a tak na většinu z nás vyšly volné trojsedačky. Po letadle pobíhaly děti a jejich matky se je snažily okřikovat, ale jinak vše probíhalo skvěle. Podávalo se zajímavé jídlo a vše bylo velmi přátelské. Pokud znáte lety do arabských zemí, tak toto byla úplná pohoda, klid a pořádek. Navíc měli dobrou vodu pro závodníky a červené víno pro trenéra. Jediným nedostatkem bylo, že mi letuška zakázala sledovat rozkoukaný napínavý film na mobilu. Zkusil jsem to ještě dvakrát zapnout, ale pak přišla i se stevardem s vysílačkou a já už raději dál nepokoušel osud. Navíc mi ukázala obrázkový letový řád, kde bylo jasně nakreslené, že během letu nesmíte zapínat elektronická zařízení, včetně mobilu, nesmíte nic dobíjet z powerbanky a co bylo snad nejhorší, nesmíte v letadle lítat s dronem.

Po příletu na ostrov Hainan nás přivítalo vlhké podnebí s příjemnou teplotou 28°C. Vyzvedli jsme zavazadla a v příletové hale nás čekala skupinka dobrovolníků, kteří nás odvedli k předem dohodnutému vozu Buick pro 7 osob. Bylo to nakonec včetně řidiče, ale i tak se nám tam podařilo všechna zavazadla nacpat a dokonce i celý náš jachtařský tým. Řidič byl moc fajn. Celou dobu komunikoval, ale po telefonu, a to nejspíš se svojí přítelkyní. Netelefonoval, ale posílal mluvené zprávy a ty také vzápětí přijímal. Občas plival do kapesníku, ale většinou ven z okénka. Všude byl hustý provoz a auta se míjela přejíždějíc z pruhu do pruhu. Nikdo neboural, ale hodně, opravdu hodně se troubilo. Nejvíc troubily skůtry, pak malá auta, větší auta a autobusy, ty se jen řítily téměř bez využití klaksonu. Širokým bulvárem se hnalo vše co mělo kola. Hodně aut je zde velmi luxusních. Najdete tu snad všechny značky, ale také paní na no-name kole se štaflema. Nejvíce je pochopitelně skútrů. Většina už je ale na elektrický pohon, a tak nejsou slyšet a navíc v rámci úspory baterie většinou nesvítí. Policie je zde na každém kroku a všechny na sebe upozorňuje blikáním majáků. Každou chvíli vás fotí radary a je tu také velké množství kamer. Na to už si ale zvykáme i u nás. Cesta zácpou nám trvala poměrně dlouho. O to sladší byl příjezd do hotelu. Ten je velmi hezký a hned přes ulici od přístavu. Nemusíme tedy nikam dojíždět, jak tomu bylo např. vloni na Novém Zélandu.

Večer jsme vyrazili do nejbližší uličky na místní jídlo. Neodvážili jsme si použít naše jediné dvě čínské věty, a tak vlastně ani nevíme, co jsme jedli. První byly silně kořeněné masové nudličky napíchnuté na ořezaných klacíkách a to druhé chutnalo jako silně kořeněná ogrilovaná játra, ale Šimon tvrdil, že ty to určitě nebyly. K tomu jsme si dali sezamovou chlebovou placku z grilu, posypanou červeným a zeleným chilli. Já jsem pak neodolal a pozřel domácí desetistupňové pivo Tsingtao. Bylo určitě lepší než Heineken, ale to se vlastně dá říct o každém pivu.

Večer jsme se odebrali do pokojů za zaslouženým spánkem. Pro klid rodičů bych rád uvedl rozdělení posádky. Pokoj č. 1 - dvě single postele Šimon a Honza, pokoj č. 2 - dvě single postele Ben, pokoj č. 3 - dvě single postele Johana a Lucka a pokoj č. 4 ve vedlejším bloku - manželská postel já. Počet pokojů byl přidělen předem pořadateli a měl by zůstat nezměněn i po dobu závodu.

1. den (3. prosince 2017)

Nastal den "D." Odlet do Číny. Ráno jsem se pustil do balení, užil si poslední chvíle s rodinou, stáhl pár filmů na cestu a vyrazil na letiště. Resp. mě tam odvezla moje milovaná Lucie, která pak pokračovala do Příbrami péct cukroví. Dáda zůstal v autě a ani vidina obrovského Lega, které je vystavené v odletové hale, ho nevylákala se jít rozloučit s tatínkem. Lola toho v 10 měsících moc nenamluví. Její žvatlání "táta, táta." jsem bral jako pozdrav na cestu. U odbavení už čekala téměř celá výprava a tak jsme se mohli společně vydat na cestu. Šimon nás ujistil, že má perfektní překladač a hned nás naučil naše dvě první čínské věty: "Nejím kočku," a ještě jednoduší "Nejím psa." To jsme na první lekci považovali za dostatečné. Z loučení vypadli smutně jen rodiče, a tak jsme se slovy "Zdar," zmizeli v odletové hale.

Let byl celkem dlouhý a trval něco přes 20 hodin. Nejprve jsme letěli do Amsterdamu, kde Honza a Šimon, patrně ze strachu z hubnutí, zmizeli v místním McDonaldu. Druhý let byl výrazně únavnější a cílem byl čínský Peking. Cestou jsme koukali na filmy a pokoušeli se trochu spát, i když mezi Šimonem a Honzou to bylo náročné. Navíc bylo celkem vedro, ale jinak to byl dobrý let.